Členské obce

Obec DRAHOTÍN

starosta obce: Václav Chval

místostarosta obce: Martin Jedlička

Tel.: +420 603 544 473
Web: www.drahotin.cz
E-mail: drahotin@seznam.cz

Video: https://www.youtube.com/watch?v=HFtL2eHtEL4
 

Poloha a terén

Obec Drahotín se nachází v jižním Českém lese 3 km severozápadně od města Poběžovice. Obcí protéká Drahotínský potok, severně od obce pak Slatinný potok. Severovýchodně od obce u zemědělského areálu Bílovice se tyčí Bílovický vrch (521 m n. m.), jihovýchodně od obce nalezneme přírodní rezervaci Drahotínský les a vrch Skalky (533 m n. m.). Směrem na západ terén stoupá k Hoře Svatého Václava, jejíž kostel svatého Václava situovaný na návrší nad Drahotínem je výraznou dominantou krajiny. Jižně od obce vede hranice chráněné krajinné oblasti Český les.

Zajímavosti a infrastruktura

Přírodní rezervace Drahotínský les jihovýchodně od obce. Na jejím území lze nalézt rozsáhlé skalní útvary.

Areál Vitalpark Drahotín jihovýchodně od obce. Jde o nové turistické a rekreační centrum vybudované v roce 2009.

Historie

Osídlení Českého lesa Slovany se datuje do 7. století. Česká kolonizace byla dokončena ve 14. století, v pozdější době se na osídlení začalo podílet také německé obyvatelstvo. Od 17. století dochází v celé oblasti Českého lesa k výrazné převaze německého živlu.

Jméno obce bylo pravděpodobně odvozeno od jména Drahota. První písemná zmínka o obci je doložena z r. 1365, ale je možné, že obec je ještě starší, přibližně jako Hora Svatého Václava. Do r. 1539 Drahotín patřil k panství hradu Starý Herštejn, poté se stal součástí panství Lobkowiczů.

V r. 1791 stálo v Drahotíně (Trohatin) 51 domů. V r. 1839 to bylo již 60 domů, v nichž žilo 481 obyvatel. V r. 1906 byla postavena škola, kterou navštěvovalo 110 dětí. Budova dnes slouží jako obecní úřad. V r. 1913 je v Drahotíně doloženo 75 domů a žilo zde 492 obyvatel. V obci fungovaly 3 hostince, 2 obchody s lahvovým pivem, 3 obchody, 2 truhlářské dílny, 2 obuvnictví, kovárna, mlynářství, bednářství, kadeřnictví a obchod s tabákem. Velmi rozvinuté bylo zemědělství, především pěstování obilí, chov koní a dobytka. Z této doby se zachovaly některé prostorné statky a sady. Na území obce se těžilo vápno a štěrk. Byla provedena elektrifikace. Hospodářský rozvoj obce podnítil vznik společenského života. Existovala zde vzájemná pojišťovací společnost pro koně a dobytek, vznikl dobrovolný hasičský sbor. V období let 1860 – 1910 mnoho obyvatel emigrovalo do Spojených států. Do 1. světové války ze vsi narukovalo v uniformě Rakousko-uherské armády 67 vojáků, z nichž 22 padlo.

Protože ves ležela na území tzv. Sudet, tedy na území s významnou převahou německého obyvatelstva, stala se po podpisu Mnichovské dohody, tedy po 30. září 1938, součástí Velkoněmecké říše. Do 2. světové války, tedy do složek nacistické armády, narukovalo ze vsi 80 mužů, z nichž 22 padlo.
Po 2. světové válce proběhl na základě tzv. Benešových dekretů v průběhu let 1945 – 1946 odsun téměř veškerého obyvatelstva německého původu. Obec byla následně dosídlena etnickými Čechy z vnitrozemí. V období komunistického režimu se obec ocitla ve střeženém tzv. hraničním pásmu „železné opony“. Po r. 1989 zahájila obtížný proces postupné a všestranné revitalizace.

Obec HORA SVATÉHO VÁCLAVA

starosta obce: David Kraml

místostarostka: Ing. Dorota Šandová

tel.: +420 774 516 363

Web: https://www.horasvatehovaclava.cz/
E-mail: ouhorasv.vaclava@seznam.cz
Místní části: Hora Svatého Václava, Šidlákov, Načetín

Video: https://www.youtube.com/watch?v=tEwRISXRvfQ

Poloha a terén

Obec Hora Svatého Václava (německy Berg) se nachází v jižním Českém lese asi 5 km západně od města Poběžovice. Její jméno vzniklo pravděpodobně podle kopce, na kterém stojí kostel sv. Václava – zdaleka viditelná dominanta krajiny. Severně od obce teče Slatinný potok, nad kterým se tyčí zalesněný vrch Mastný (601 m n. m.). Silnice vedoucí na západ do Šidlákova prudce stoupá do svahu Pivoňských hor, silnice vedoucí na jih ke Drahotínu naopak klesá. Jižně od vsi se rozprostírá údolí a teče potok, na kterém je vybudován rybníček. Další rybník na přítoku tohoto potoka je situován na návsi. Jižně od obce vede hranice chráněné krajinné oblasti Český les. Do správního území obce patří také místní části Šidlákov a Načetín.

Nepřehlédnutelnou dominantou je areál kostela svatého Václava se hřbitovem a farou, do jejíhož majetku v minulosti patřily mnohé vsi ze širokého okolí. Kostel je nemovitou kulturní památkou. Centrem obce je penzion Pohoda, ve kterém jsou pořádány sezónní sportovní a kulturní akce. Penzion nabízí možnost celoročního ubytování a restauraci s tradiční českou kuchyní. Ubytovací kapacita je 30 lůžek v plně vybavených pokojích. Iniciativou místních občanů byla vybudována místní turistická stezka okolo kostela sv. Václava a rovněž byla obnovena zaniklá polní cesta do Drahotína. Jižně od obce u cesty k Načetínu stojí obnovená zděná kaple.

Historie

Osídlení Českého lesa Slovany se datuje do 7. století. Česká kolonizace byla dokončena ve 14. století, v pozdější době se na osídlení začalo podílet také německé obyvatelstvo. Od 17. století dochází v celé oblasti Českého lesa k výrazné převaze německého živlu.

Sídlo bylo založeno pravděpodobně již velmi dávno, první písemná zmínka o obci pak pochází z r. 1239. Již za panování císaře Karla IV. je zde v r. 1359 připomínán zděný kostel, který byl pravděpodobně součástí větší opevněné tvrze či dokonce hradu. Jeho existenci napovídají nezřetelné zbytky příkopů. Původní stavba kostela byla zbořena za husitských válek. Později byl kostel obnoven a při mnoha válkách sloužil jako opevněné útočiště pro obyvatelstvo. V r. 1654 patřila ves k panství Horšovský Týn a v berní rule je jmenována jako Perckh (zkomolenina německého Berg). Po zrušení pivoňského kláštera v r. 1787 se osamostatnila místní fara a převzala část majetku kláštera. V 19. století spadala ves pod politický okres Horšovský Týn a soudní okres Poběžovice.
Protože ves ležela na území tzv. Sudet, tedy na území s významnou převahou německého obyvatelstva, stala se po podpisu Mnichovské dohody, tedy po 30. září 1938, součástí Velkoněmecké říše. V r. 1939 je ve vsi doloženo dnes těžko představitelných 326 obyvatel a více než 30 domů.

Po 2. světové válce proběhl na základě tzv. Benešových dekretů v průběhu let 1945 – 1946 odsun téměř veškerého obyvatelstva německého původu. Obec byla následně dosídlena etnickými Čechy z vnitrozemí. V období komunistického režimu se obec ocitla ve střeženém tzv. hraničním pásmu „železné opony“. Po r. 1989 zahájila obtížný proces postupné a všestranné revitalizace. Především díky úsilí některých soukromých vlastníků sídlo nezaniklo a stalo se klidnou oázou, která plní výhradně rezidenční funkce. Většina objektů slouží pro rekreační účely.

V roce 2011 byla postavena nová budova obecního úřadu.

Obec MNICHOV

starosta obce: Karel Černý
místostarosta: Jiří Hronec

Tel.: +420 605 321 299

Web: https://obec-mnichov.cz/
E-mail: mnichov.ou@seznam.cz
Místní části: Mnichov, Pivoň, Vranov

Video: https://www.youtube.com/watch?v=DkkCpje_rTc

Poloha a terén

Obec Mnichov se nachází v jižním Českém lese v údolí potoka Pivoňky 2 km jihozápadně od města Poběžovice. Potok Pivoňka pramenící pod vrchem Starý Herštejn protéká obcí od jihu na severovýchod do Poběžovic. Severně od obce  teče Mlýnský potok - přítok Pivoňky. Terén se směrem na jihovýchod prudce zvedá až k vrchu Čertovka (607 m n. m.), a zvolna stoupá i směrem na západ k vrchu U lesíka (595 m n. m.), který je již součástí Pivoňských hor, jedné z nejkrásnějších přírodních partií okresu Domažlice. Do správního území obce Mnichov patří také místní části Pivoň a Vranov a lokalita zaniklé vsi Skláře.

Zajímavosti a infrastruktura

Kaple Nejsvětější Trojice na návsi.

Socha Jana Nepomuckého na návsi

V obci je hostinec, obchod smíšeným zbožím a zastávka veřejné autobusové dopravy.

Historie

Osídlení Českého lesa Slovany se datuje do 7. století. Česká kolonizace byla dokončena ve 14. století, v pozdější době se na osídlení začalo podílet také německé obyvatelstvo. Od 17. století dochází v celé oblasti Českého lesa k výrazné převaze německého živlu.

První písemné zmínky jsou doloženy z let 1500 – 1550, ale je pravděpodobné, že obec je mnohem starší, protože již dříve mohla patřit do majetku nedalekého pivoňského kláštera. Dominanta obce - kaple Nejsvětější Trojice - byla postavena v r. 1728. V době největšího rozkvětu je v  r. 1839 v obci doloženo 65 domů a 476 obyvatel. Na potoce Pivoňka stál významný Červený Mlýn. Ve stejném roce byla v obci založena dvoutřídní základní škola a v jihovýchodní části obce byla postavena kaple Panny Marie. Ta však byla koncem 90. let 20. století zbořena. V r. 1886 byl v obci založen sbor dobrovolných hasičů.

V období před 1. světovou válkou stálo v Mnichově (Mönchsdorf) 78 domů a žilo zde 473 obyvatel téměř výhradně německé národnosti. Na potoce Pivoňka fungovala pila a 11 provozů na zušlechťování skla (brusírny a leštírny). Díky sklářskému průmyslu obec velmi dobře prosperovala a tyto provozy poskytovaly práci mnoha dělníkům ze širokého okolí. Ve 30. letech 20. století však průmysl zpracování skla v souvislosti s hospodářskou krizí v Českém lese prakticky zanikl a dříve prosperující obec se potýkala s velkou nezaměstnaností.

V té době, tedy před 2. světovou válkou, žilo v obci 448 obyvatel a fungovaly zde 2 hostince, 2 obchody, 2 kováři, 2 mlýny, 2 truhlárny a pekárna. Protože obec ležela na území tzv. Sudet, tedy na území s významnou převahou německého obyvatelstva, stala se po podpisu Mnichovské dohody, tedy po 30. září 1938, součástí Velkoněmecké říše.

Po 2. světové válce proběhl na základě tzv. Benešových dekretů v průběhu let 1945 – 1946 odsun téměř veškerého obyvatelstva německého původu. Obec byla následně dosídlena etnickými Čechy z vnitrozemí. V období komunistického režimu se obec ocitla ve střeženém tzv. hraničním pásmu „železné opony“. Po r. 1989 zahájila obtížný proces postupné a všestranné revitalizace.

Obec HVOŽĎANY

starosta obce: Václav Šustr

místostarosta obce: Jaromír Pech

pevná linka: +420 379 497 426
mobil: +420 604 475 807

Web: www.hvozdany.info
E-mail: obec.hvozdany@email.cz

Video: https://www.youtube.com/watch?v=4uZ-yVrq1Fg

Poloha a terén

Obec Hvožďany se nachází na návrší 2 km západně od města Poběžovice. Severozápadně od vsi se tyčí vrch Vraní hora (548 m n. m.) a severně od obce vrch Skalky  (533 m n. m.). Terén se k jihu a jihovýchodu svažuje do údolí Mlýnského potoka a potoka Pivoňka.

Zajímavosti

Zachovalý půdorys okrouhlé návsi s návesním rybníkem.

Přírodní rezervace Drahotínský les a Hvožďanské louky.

Pravděpodobně nejmenší obecní úřad v České republice. Na fotce níže domek vpravo.

Historie

Osídlení Českého lesa Slovany se datuje do 7. století. Česká kolonizace byla dokončena ve 14. století, v pozdější době se na osídlení začalo podílet také německé obyvatelstvo. Od 17. století dochází v celé oblasti Českého lesa k výrazné převaze německého živlu.

Sídlo bylo založeno pravděpodobně již velmi dávno, první písemná zmínka je doložena z r. 1239, kdy obec patřila do majetku hradu Starý Herštejn. V r. 1789 je obec zmíněna jako “Haslau” s 22 domy. V r. 1839 má obec 25 domů a 175 obyvatel. Na jihu u Mlýnského potoka fungovalo několik mlýnů. V r. 1913 stálo v obci 22 domů a kaple a žilo zde 145 obyvatel. Ke vsi patřily 3 mlýny, stál zde hostinec, kovárna, obchod a prodejna kuřiva. V r. 1928 byl založen dobrovolný hasičský sbor. V r. 1930 byl zbořen jeden ze starých domů a na jeho místě byla postavena rozlehlá budova sloužící jako zájezdní hostinec se stájemi a společenským sálem (v současné době je tento zajímavý objekt bohužel prázdný a chátrá). Před 2. světovou válkou stálo ve Hvožďanech 30 domů a žilo zde 117 obyvatel. Děti z Hvožďan navštěvovaly školu v Hoře Svatého Václava, později školu v Poběžovicích. Ve vsi bylo zvykem slavit 28. září svátek svatého Václava, jehož se účastnilo mnoho návštěvníků především z Mnichova a Poběžovic. Slavnost doprovázela buď hasičská kapela či hudební spolek z Načetína.

Protože ves ležela na území tzv. Sudet, tedy na území s významnou převahou německého obyvatelstva, stala se po podpisu Mnichovské dohody, tedy po 30. září 1938, součástí Velkoněmecké říše. V r. 1939 byl severně od obce otevřen kamenolom, jehož výtěžnost činila deset nákladních automobilů kameniva denně. V letech 1939 až 1940 byl postaven vodovod, jehož součástí byl 22 metrů hluboký vodojem vybudovaný ve středu vsi. Ve 2 světové válce, tedy ve složkách nacistické armády, padli 4 místní občané.

Po 2. světové válce proběhl na základě tzv. Benešových dekretů v průběhu let 1945 – 1946 odsun téměř veškerého obyvatelstva německého původu. Obec byla následně dosídlena etnickými Čechy z vnitrozemíí. V období komunistického režimu se obec ocitla ve střeženém tzv. hraničním pásmu „železné opony“. Po r. 1989 zahájila obtížný proces postupné a všestranné revitalizace.

V současné době je obec Hvožďany s počtem 27 obyvatel spolu s obcí Bludov (okr. Kutná Hora) na 8. místě v pořadí nejmenších obcí v ČR.

Město POBĚŽOVICE

Starosta: Bc. Martin Kopecký, e-mail: starosta@pobezovice.cz, Tel.: 727 817 878

Místostarosta: Mgr. Jakub Jansa 
e-mail: mistostarosta@pobezovice.cz, Tel.: 739 671 454

Tajemník: Ing. Pavlína Vejvančická, Ph.D. e-mail: tajemnik@pobezovice.cz, Tel.: 736 215 629

podatelna města: +420 379 497 281
Web: www.pobezovice.cz
E-mail: podatelna@pobezovice.cz
Místní části: Poběžovice, Zámělíč, Šitboř, Ohnišťovice, Sedlec, Šibanov

Video: https://youtu.be/q9STQSGuJTc

Poloha a terén

Město Poběžovice se nachází na úpatí jižního Českého lesa, v údolí potoka Pivoňka, 12 km od města Horšovský Týn a 14 km od města Domažlice. Nejvýraznějšími vrchy v okolí jsou Černava (512 m n. m.) na severu, Skalky (533 m n. m.) na západě a Čihadlo (469 m n. m.) na jihu. Do správního území města patří místní části Ohnišťovice, Sedlec, Sezemín, Šibanov, Šitboř a Zámělíč.

Zajímavosti a infrastruktura

• Areál zámku, nemovitá kulturní památka, jehož hlavní stavba obsahuje zdivo hradu z 15. století. Prochází postupně rozsáhlou rekonstrukcí, prohlídky dílčích částí zámku probíhají v červenci a srpnu.
• Městská památková zóna s řadou památkově chráněných solitérních objektů (např. cenná socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa)

Židovský hřbitov severozápadně od města.

• Kostel Nanebevzetí Panny Marie z 15. století, barokně přestavěný, s hodnotným mobiliářem.
• Hotelu Hubertus  zajímavá stavba meziválečné architektury.
• Ve městě je řada provozoven služeb, obchodní dům, kino, turistické informační centrum, sportovní areál, nádraží Českých drah a zastávky veřejné autobusové dopravy. 

Historie

První písemná zmínka o Poběžovicích pochází z r. 1359, kdy je vlastnil Zdeněk z Poběžovic a Starého Herštejna. V r. 1424 byly Poběžovice králem Zikmundem povýšeny na městečko, a to na žádost tehdejšího majitele Bohuslava z Horšova. V r. 1459 panství zakoupil český šlechtic Dobrohost z Ronšperka, kterého lze považovat za „otce zakladatele“. Nechal zde totiž postavit pozdně gotický hrad i kostel a vybudoval městské opevnění se 3 branami. V r. 1502 povýšil Dobrohost Poběžovice na město, udělil jim městský znak, pečeť, soudní právo a přejmenoval je na Ronšperk. Dalšími majiteli panství byli Albrecht z Gutštejna, různí zástavní držitelé a dále rod Švamberků, Wunschwitzu a Thunů. 

V r. 1846 koupil panství člen starobylého brabantsko  řeckého šlechtického rodu hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi. Hrabě Heinrich působil jako rakousko– uherský diplomat v Tokiu, kde se seznámil s dcerou  Mitsuko Ayoama, s níž se oženil a následně si ji v r. 1896 přivedl na poběžovický zámek. Mitsuko se tak stala první známou Japonkou žijící v Evropě. Heinrich s Mitsuko měli 7 dětí, z nichž nejznámějším se stal druhorozený syn Richard Nicolaus. Byl filosofem, univerzitním profesorem a především vizionářem. Jeho aktivita vrcholila v meziválečném období, kdy se stal zakladatelem dosud aktivního Panevropského hnutí. Je považován za jednoho z otců myšlenky sjednocené Evropy. V období mezi 1. a 2. světovou válkou byly Poběžovice významným centrem, kde žilo více než 2 000 obyvatel německé, české i židovské národnosti.

Protože město leželo na území tzv. Sudet, tedy na území s významnou převahou německého obyvatelstva, stalo se po podpisu Mnichovské dohody, tedy po 30. září 1938, součástí Velkoněmecké říše. Válečné události zcela zdecimovaly početnou židovskou komunitu. Po 2. světové válce proběhl na základě tzv. Benešových dekretů odsun téměř veškerého obyvatelstva německého původu. Město bylo následně dosídleno etnickými Čechy z vnitrozemí, ale také imigranty ze zahraničí.

V období komunistického režimu se pak město se stalo sídlem velitelství Pohraniční stráže pro celou domažlickou část Českého lesa, tzv. poběžovické brigády, založené v r. 1951. Pohraniční stráž vybudovala jak známo důmyslnou síť smrtících zátarasů a od civilizace odříznutých pohraničních rot, tzv. „železnou oponu“. Jednalo se o systém 3 drátěných zátarasů, z nichž prostřední byl v letech 1951 - 1965 napájen vysokým napětím. V některých nepřehledných místech bylo použito zaminování. Zátarasy byly doplněny stovkami strážních věží a sítí úzkých silniček a pěšin, po kterých projížděli či procházely ozbrojené hlídky se psy. Útvary Pohraniční stráže měly bezmeznou pravomoc vojenských složek i bezpečnostních orgánů. Velitelství brigády sídlilo v areálu zámku, a to až do r. 1960, kdy bylo přemístěno do Domažlic. Poté v rámci reorganizace Pohraniční stráže vzniklo v Poběžovicích velitelství jednoho ze 3 praporů 9. pohraniční brigády se sídlem v Domažlicích. Velitelství ostatních 2 praporů byla umístěna v Rozvadově a v Nýrsku. Pod velitelství praporu v Poběžovicích spadaly 6.rota v Železné, 7.rota na Pleši (resp. na Václavu), 8.rota v loveckém zámečku Coudenhovů na Dianě, 9.rota v Hraničné (Paadorf), 10.rota v Nemanicích,  11.rota na Čerchově a 12.rota v zámečku skláren Kinských na Bystřici. Velitelé pohraničních rot se stali neomezenými pány v kraji zaniklých vesnic a hlubokých lesů.

Je zřejmé, že civilní život města i jeho obyvatel byl silnou přítomností jedné z nejvýznamnějších represivních složek komunistického režimu významně ovlivněn.  
Po r. 1989 město zahájilo obtížný proces postupné a všestranné revitalizace. 

Obec MUTĚNÍN

starosta obce: Čestmír Šlajs
místostarosta: Ing. Jaroslav Vitoň

Tel.: +420 602 236 809

Web: www.mutenin.cz
E-mail: obec@mutenin.cz
Místní části: Mutěnín, Starý Kramolín, Ostrov, Erazim

Historie obce Mutěnín

Dřívější městys, dnes obec Mutěnín leží v nadmořské výšce 492m, na úpatí Českého lesa a na Zlatém potoce (Goldbach). Osídlení tohoto místa je prastaré, původně české. Cesta, která jím prochází, patří k nejstarším přechodům z Čech do Bavorska a první obyvatelé se usazovali právě při ní. Lokalitu chránily kopce, tvořila tedy jakýsi ostrov – své původní české jméno „Wostrow“ dostala osada z tohoto důvodu.

První písemná zpráva o vsi pochází z roku 1253. Podle vývoje současného názvu místa lze však soudit, že obec založil pražský purkrabí Mutina z Bukovce připomínaný v letech 1174 – 1185. Ten získal místo roku 1180, dal mu své jméno a vystavěl tu tvrz. Původní obyvatelé se usadili zhruba o půl hodiny cesty dále směrem k Bavorsku a dali místu staré jméno Ostrov, později také Wasserau.

Jméno obce:

Mutina bylo později zkráceno na Mutin a psáno Muta. Podle Schallerovy Topografie z roku 1780 se místo jmenovalo také Mutětov, podle Müllerovy mapy z roku 1710 Muttinov, obě jména mohla ale vzniknout chybným přepisem německého Muttersdorf. Správný český tvar byl Mutěnín. Němci říkali místu nejdříve „Vesnice Mutinova“ (Dorf des Mutina), také Mutinasdorf, Mutinsdorf, to se během staletí změnilo na Muttersdorf.

Z dostupných pramenů vyplývá, že zhruba do roku 1500 zde mohla převládat čeština nad němčinou, ale už před třicetiletou válkou převládalo zřejmě německé obyvatelstvo.

Mutěnín nepatřil do oblasti královských hraničních lesů, tedy také nepatřil do chodského území, byl samostatné zboží.

Počet obyvatel:

před mnoha staletími zajímal vrchnost počet domů zavázaných k robotě a k daním, ale nikoliv počet osob. Když ve 12. století zakládal Mutina osadu asi se čtyřiceti domky, tu mohlo žít asi 170 obyvatel, první spolehlivější údaj z úředního protokolu roku 1713 udává 485 obyvatel, v roce 1832 již 895, F. Palacký uvádí roku 1847 už 1067 obyvatel. V období mezi dvěma světovými válkami se počet obyvatel pohyboval od 1011 do 1274, tomu odpovídal rostoucí počet domů (od 150 do 200).

Historické události spojené s 2. světovou válkou a následnou výměnou obyvatelstva v poválečných letech ovlivnily zásadně počet lidí. Významný městys se proměnil v poměrně odlehlou pohraniční obec, počet obyvatel velmi poklesl. K 1. 8. 2023 měl Mutěnín 268 obyvatel.

Znak:

městys Mutěnín jej obdržel roku 1577 od císaře Rudolfa I., současně také práva potvrzená červenou pečetí.
Znak městyse Mutěnína je příčně rozdělený, nahoře je na zlatém podkladu zobrazen vousatý, urostlý horník přepásaný páskem, ve zdvižených rukách drží kladívko a mlátek (železnou paličku) - symbol tehdy vzkvétající těžby mědi. Ve spodní části na stříbrném podkladu je na květnaté louce doleva běžící liška – vlk.

Části obce Mutěnín

1) Mutěnín,

který se skládá ze tří snadno rozpoznatelných oblastí: původní náměstí, „ulice“ a „domky“. Náměstí, které samo o sobě dokládá někdejší rozkvět městyse, je 440m dlouhé, pod kostelem 35m a na dolním konci 17m široké, o ploše 101 arů. Uprostřed v horní části stojí na vyvýšeném místě kostel s bývalým hřbitovem. Středem procházející komunikaci lemuje lipová alej vysázená na začátku 20. století Po každé straně náměstí stálo dvacet dvorců - statků, k tomu uprostřed panský dům - zámek, naproti císařská celnice, oba domy uzavíraly řadu horních deseti domů. Na horním konci náměstí později přibylo od roku 1876 ještě osm domů, s nimi stálo před 2. světovou válkou na náměstí celkem 64 domů.

Druhou oblastí je ulice pod náměstím, je s ním spojena čtyřmi uličkami - obyvatelé ulice se dříve usazovali v zadní části dvorů postavených na náměstí, v průběhu staletí také získali pozemky a statky, majetky.

Třetí a nejmladší oblastí Mutěnína jsou „domky“. Navazují na západní konec ulice, jsou rozesety podél potoka. Za svůj vznik vděčí panské cihelně, která je tu zmiňována roku 1692, byly nazývány původně „domky u cihelny“, před druhou světovou válkou „cihlářské domky“, krátce „domky“. Jejich obyvatelé žili stranou, odděleně od náměstí. Číslo 111 je zmiňováno už roku 1711. Postupně bylo postaveno 43 těchto domků – i s mlýnem a  pastýřským domkem. Obyvatelé se živili v meziválečném období jako zedníci nebo nádeníci, jezdili za prací do Bavorska, později do Saska, zatímco ženy a děti doma paličkovaly krajky.

2) Erazim,

osada nacházející se na pahorku asi 1,5 km na východ od Mutěnína, na území o výměře 7,39 km2. Jmenoval se v dřívějších dobách také Erasmus, v německém nářečí Rasima. Jméno dostalo sídlo po dnes již zaniklém kostelíku, který byl zasvěcen svatému Erasmovi, zmínky o něm pocházejí už z roku 1400, stával na severním konci osady. 

Bývalo zde osm domů a žilo několik desítek obyvatel, místo mělo svoji zvoničku připevněnou na domě číslo 5. V čísle 2 bývala poustevna a v čísle 8 bývala brusírna kamene z Načetína a Hostouně. Kvůli své poloze a tedy obtížnému získávání vody získal Erazim podporu a finanční pomoc majitelů panství a úřadů a už v roce 1912 měl k několika domům vodovod z lučního pramene. V současnosti zde trvale žije pět obyvatel.

Na jižním konci vesničky stojí malá (dnes silně poškozená) , 3m dlouhá a 2,5m široká kaple Panny Marie. Nechal ji postavit roku 1865 nájemce mutěnínského velkostatku Meierhofu Georg Halla. V kapli byl kdysi opřen kříž, který pocházel ještě z kostelíka. Socha Matky Boží bývala obložena mnoha děkovnými a pamětními mincemi. Každoročně sem bývala pořádána v sobotu po svatém Erazimovi procesí z Mutěnína na Erazim.

3) Ostrov, 

nachází se asi 3 km na západ od Mutěnína, leží v katastrálním území Bezvěrov I o rozloze 2,32 km2 a Bezvěrov II o rozloze 1,99 km2, v nadmořské výšce 600m, tedy asi o 100m výše než Mutěnín. V minulosti byl pozoruhodný tím, že se skládal ze dvou obcí, které měly stejné jméno, ale různé majitele. Každá obec měla svoji historii zcela nezávislou na té druhé. Severní část náležela ke královskému hradu Přimda, jižní část k Chodskému hradu v Domažlicích. Tzv. poběžovickou část osídlili pravděpodobně původní obyvatelé Mutěnína, ve kterém Mutina z Bukovce roku 1180 vybudoval tvrz na ostrově uprostřed rybníka. První zmínka o Ostrovu je ale v plzeňském archívu až z roku 1379. V roce 1506 koupil Mutěnín první Wiedersperg. V roce 1644 byl sídlem vrchnosti, patřil Leopoldu Konstantinovi von Wiedersperg. Roku 1691 koupil Ostrov od Wiederspergů Mathias Gottfried, svobodný pán von Wunschwitz z Poběžovic a připojil ho ke svému panství. V roce 1805 koupil Poběžovice s Ostrovem a Bernsteinem hrabě Anton Thun – Höhenstein. Jeho syn, hrabě Leopold Thun – Höhenstein pak prodal roku 1864 Poběžovice s Ostrovem hraběti Franzi Coudenhove. Ten o pět let později koupil také panství Mutěnín od barona Becka - od té doby měly Mutěnín a Ostrov  společného majitele.

Ostrov rozdělovala stará obchodní cesta. Celnice byla původně v Mutěníně, v roce 1739 byl císařský celní úřad přestěhován na Ostrov, roku 1753 byl zase vrácen do Mutěnína.

Zdejší děti nejdříve navštěvovaly školu v Mutěníně. V roce 1918 povolila zemská školní rada Ostrovu zřízení samostatné jednotřídní obecné školy, ta byla vystavěna v roce 1920.

V jednu obec byly obě části spojeny roku 1848 a náležely pod nový soudní okres Hostouň.

V roce 1930 v ní žilo v 65 usedlostech 305 obyvatel. K 1. 8. 2011 zde trvale žili čtyři obyvatelé, ostatní pouze v rekreačních objektech, budova bývalé školy zůstává nevyužita.

4) Starý Kramolín,

nachází se asi 1,5 km na sever od Mutěnína, pod lískoveckou hůrkou, na katastrálním území o rozloze 3,78 km2. Název připomíná staročeské „kramol“, což označuje hádku, svár. Roku 1679 je Kramolín poprvé nazýván „Starý“.O jeho založení není nic známo, připomínán je roku 1379 jako součást hostouňského statku. Ačkoliv patřil k faře Hostouň, chodili obyvatelé obvykle do kostela a do školy v Mutěníně. Kramolín měl vždy zemědělský a rustikální charakter. Velmi zajímavý byl tím, že se rozdělení pozemků od založení, tedy mnoho staletí až do doby před 2. světovou válkou, udrželo jen s malými změnami. Každý ze sedláků obhospodařoval úzký, ale velmi dlouhý pruh půdy, louky a lesa v jednom kuse.

V meziválečném období zde byl lom na syenit, jeden hostinec, dva kováři, švec, krejčí, kolář a tabáková trafika, Roku 1904 tu byl založen Spolek pro pěstování dobytka.

V roce 1930 zde žilo 168 obyvatel v 38 usedlostech.  

K 1.8. 2011 zde žilo 25 obyvatel.